Život i tvorba malířky Věry Novákové (*1928) byly silně ovlivněny událostí, která se stala hned na začátku její umělecké dráhy. Společně se svým životním partnerem Pavlem Brázdou byla během politických prověrek v roce 1949 bezdůvodně, pravděpodobně jako exemplární případ, vyloučena z Akademie výtvarných umění, kde studovala několik semestrů v malířském ateliéru Vladimíra Sychry. Pro mladou dívku, která se do té doby pohybovala v harmonickém, intelektuálním rodinném prostředí, byl tento zásah shora nepochopitelnou křivdou, se kterou se musela vnitřně vypořádávat řadu let. Nedobrovolné ukončení studia na umělecké škole znamenal v tehdejším kulturně-politickém systému praktické znemožnění vydat se na dráhu umělce a nutnost nastoupit do běžného zaměstnání. Člověk bez uměleckého titulu neměl nárok na vlastní ateliér, nemohl vystavovat a tím pádem se ani nijak účastnit veřejného uměleckého života. Věra Nováková se tak nedobrovolně ocitla v roli outsidera se svázanýma rukama, bez přímého kontaktu s výtvarným děním. Přesto na tvorbu nezanevřela, a i když sporadicky, dál malovala v klauzuře svého bytu. Zprvu nacházela útěchu v realistických, existenciálně laděných obrazech a kresbách, výrazově blízkých tvorbě Pavla Brázdy. Bezútěšnost v životě se odrážela na plátnech, ve kterých pod vlivem politického vývoje neviděla Nováková pro člověka příliš mnoho naděje na morální přežití. Složitá životní situace a snaha najít cestu ke smíření se se světem ji přivedla k víře v Boha. Napříště ovládne křesťanská ikonografie náměty jejích obrazů. Konkrétní biblické postavy a příběhy se v průběhu let změní v kontemplativně pojatá plátna plná hry se základními tvary, písmeny, ale i spirituality a kosmologických přesahů. Hledání řádu věcí a harmonie, tázání se po smyslu lidské existence a lidského počínání jsou i součástí děl zde vystavených. Leitmotivem je instalace V nekonečném prostoru (2013). Provazochodec balancuje na tenkém drátě v nekonečném vesmírném prostoru. I on sám je tvořen ležatými osmičkami, abstraktním matematickým znakem označujícím něco, co si naše mysl nedokáže představit. Symbolická postava v symbolickém prostředí odkazuje na diverzitu životních možností, nepředvídatelnost budoucnosti a nevratnost minulosti. Pomyslné balancování s neustálou hrozbou propadu do temných hlubin je zde vystavěné jako hrozba, ale i útěcha zároveň. Nikdo neví, co by se po pádu stalo. Bude se provazochodec vznášet ve vzduchoprázdnu, nebo se zřítí do propasti? Nekonečno je imaginární, stejně jako naše představy o něm, stejně jako naše vize, přání, sny a touhy. Můžeme je ohraničit bariérami, tak jako své myšlení, anebo je můžeme nechat volně se rozprostřít do prostoru, podobně jako to činí šimpanz na obraze Vize (2013). Kresba Do vesmíru (1959–1990), která je studií pro stejnojmenný obraz, dokresluje neomezené rozpětí lidské představivosti, které sahá až za hranice jeho původního působení, tedy z planety Země. Věra Nováková si i přes nelehký životní osud, díky své víře v Boha a v člověka, udržela optimistické vidění světa. Klade otázky, které nemají jednoznačnou odpověď, a tudíž nutí k přemýšlení a k vlastnímu introspektivnímu tázání se. Přesto, že jí bylo během nejproduktivnějších let znemožněno aktivně se zapojit do kulturního dění v tehdejším Československu, nevypadává její tvorba z dobového klimatu, i když se rozvíjela nezávisle na něm po své vlastní ose.

Zuzana Krišková