10. září 2019
Zařízení pro cizince, Bělá-Jezová
Bělá pod Bezdězem, Česká Republika
Poznámky z terénu

Dlouhá silnice lesem.
Sklánějící se vysoké stromy navozují pocit závrati.

Příjezd do ZZC Bělá – Jezová. Zesílené vnímání.
Skrze stromy rozpoznávám silnici a části budov, které jsem už předtím viděla virtuálně. Budovas recepcí byla přetřena na žluto, ve snaze navodit vřelé přijetí.
Nějaký muž kouří a dívá se na mě – myslím, že tu bydlí.
První kontrola od soukromé společnosti.
Úsměv. „Dobrý den!“ Žluté vesty. Přidělování odznaků.
Vstup je přes turniket, který se otevírá odznakem.
Značky ukazují: zbraně jsou zakázány, stejně jako drogy, zakázáno fotografovat, nahrávat video, alkohol je rovněž zakázán a zbytek si nepamatuju.

Na příjezdové cestě se prochází dvojice s dětským sportovním kočárkem. Špinavá cesta je lemována nekonečně vysokými a řídce rostoucími stromy. Listoví se vznáší nade mnou a filtruje světlo. Prosvítají kousky nebe. Rodina je pohlcována svým okolím. Vypadá to, že se v tomto prostoru pohybují volně, myslím, že žijí v obytné části pro žadatele o azyl.

Dostáváme doprovod.
Druhá kontrola, abychom mohli pokračovat do detenčního prostoru. Jsme prověřeni policií. Atmosféra je uvolněná, zaměstnanci se usmívají – ta policistka spíš ne.
Kontrola zavazadel, odložení mobilů. Odznak. Vstup.

Brána vězení je proti zdi s dětskými kresbami. Zase vylézáme, abychom vstoupili do další budovy.
Každá část má své vlastní oplocení. Dětské hřiště. Basketbalové hřiště. Obytné budovy.

Protože je tábor rozdělen na dvě části, aby sem mohli umístit přijímací centrum žadatelů o azyl, správa dala přemalovat ploty nazeleno, aby splývaly s okolním lesem a vytvářely iluzi volnosti. Ploty s ostnatým drátem zůstávají ve vězeňské části.

Utkaná krajina, pohled nemůže uniknout z labyrintu mříží. Opět pocit dezorientace mezi povznášejícím lesem a krutými mřížemi, které nás neochvějně stahují zpátky na zem, kde nás přišpendlí.
Jsme povznášeni nebo drceni?

Všude s námi jde doprovod. Vždycky je to nějaká optimistická a nadšená žena, která se usmívá.
Procházíme poslední bezpečnostní branou a ocitáme se ve velmi dobře udržované zahradě
s nějakými výtvory z recyklovaných materiálů. Další mladý muž tu kouří a pozoruje nás.

Vnitřek budovy. Chodba s růžovými dveřmi. Tady, na rozdíl od dalších dvou detenčních center, jsou vítány ženy s celými rodinami a muži jsou zde považováni za součást rodiny. Všichni v budově volně cirkulují.

Lidé vypadají unaveně, jsou ležérně oblečení, něco mezi pyžamem a sportovním vzhledem. Nevím, jestli se tady opravdu dokáží o sebe postarat. Nebo jestli se jim do toho vůbec chce. Jazykové problémy, nedostatek překladů, Google to zařídí.

Z oken vidíme jen stromy, mříže tu nejsou.

Tady je zavřená celá rodina. Můj zrak upoutá obraz osamělé dívky v kanceláři, která ve svém spise hledá ten správný doklad o svém zadržení. V devatenácti jsem měla jiné starosti. Dívka pochází z Ukrajiny a do České republiky přišla pracovat.

Trvalá přítomnost sociálních pracovnic. Každý den.
Trvalá charita (ošacení / dary). Jeden den v týdnu.
Trvalá přítomnost právníků. Každé úterý dopoledne.

Další dívka přišla do práce. Mluví trochu anglicky a vysvětluje mi, že tohle místo pro ni není nijak jako zvlášť stresující. Ztratila maminku, když jí bylo 9 – to bylo stresující. Tady je to fajn. Byla zavřená na dva týdny a zažádala si o dobrovolnou deportaci. Zítra odjíždí na Ukrajinu. Česká vláda jí zakázala návrat do země na jeden rok a policie jí zakázala vstup do Schengenského prostoru na čtyři roky. Ale díky dobrovolné deportaci bude tohle poslední rozhodnutí zrušeno.

Mélissa Mérinos