SELF-SPONSORED

SELF-SPONSORED
Patrik Pelikan

Exhibition duration: 26 June - 7 September 2025

Often it happens that the mason and the wall do not meet and remain lonely voices between which the work hangs. It's as if they're being directed by someone else and therefore can't see each other. Even if the mason is not always the head of the building, he still has his hands left. But what can the wall do? The construction in the gallery Olga attempts to bring the two actors closer together: she has the mason unroll the wall so that it can step out without being held up again, and yet not fall down. For both of them, their own stability will be at stake, as well as the opportunity to denounce what their role is suffering from.
The first phase of the construction will culminate on Wednesday 25 June with an opening day - an inspection day, during which a meeting will take place in the skeleton of the wall and over a construction adventure that will show the position of the builder and the wall being built not only in the process, but also from a distance. In the second phase, the plastered wall will then be confronted with the self-talk of the wall and the mason.

Third exhibition of the cycle Dr.Art for 2025 at the Olga Gallery builds on the themes of previous editions by focusing on the conditions in which art is created and by defining art as a possible tool for overcoming deep social crises.

CONSTRUCTION DIARY

On Monday I started to dismantle the mock-up walls for Jilska. They lasted in the workshop for almost a year, because I haven't done any business there since August. Now the room is cluttered with materials from the fall show (bags of clay, bamboo, fasteners) and more, the ones from the mock-ups, will be coming. At the same time, the perimeter walls have filled up with tests from even older events, so there is just enough time to sort and clear away the accumulation. I have a similar situation with construction logs and annotations for the last few years. Organizing is imminent just as spring is in full swing. All sorts of bushes are just starting to bloom, and I'm putting together notes for the AVU audition on my idea of how to function in the workshop: to what extent a dose of clutter is necessary for inspiration, and when overwhelm frustrates and hinders focus and new work.

So on Monday I will knock down the first smaller partition and knock the clay mortar out of the bamboo mat. On Wednesday, I'll dismantle the second one, which is more waste because it's covered in hardboard, and more work sifting out the mortar. I'll recycle what I can, but I'll get to dusting and pulling screws out of the battens on Friday. By then, I've already got a few sketches in my notebook of the first thing I thought I might do in the Olga gallery: unfolded partitions on an elliptical plan. I feel I should show the exhibition somehow from the inside, in process, and connected to the self-talk that echoes in my head as I work. But how to make the wall speak? The dates of the exhibition are from June to September, and it will be open only occasionally. Inside, however, it will be visible from the street through a large window, and this view can be counted on. But it's a long way to the Olga Gallery. Before filling it up again, I first have to sort out the space in my workshop and in my head. Then to build the model, etc.

In the meantime, my construction on Výtoni is delayed because I'm waiting for materials. Advantage for Olga, yet I don't get to work on the show easily. Sometimes I'm held up by orders, sometimes by the audition materials. Most of all, I'd like to mop the dusty floor in the workshop. I only get around to preparing a model when I think I can't get around anything. First I convert the measurements and cut the parts out of cardboard. Not to be short of excitement, Martin H. from Liberec Architecture calls me (we met six months ago in Jilská) and invites me to a workshop in Slavonice in May, which Rezek once offered, where architects get to touch traditional craftsmanship. It's tempting to make a projection between disciplines, after all Protoarchitecture was founded in Liberec. I'll meet you in a week and invite more. Now to finish the model.

I sketch mainly on the tram and my drawings have settled on the design of a wraparound partition. It's hard to come up with anything else. I'm monotonously repeating the volute floor plan and I'm annoyed by the square gallery layout because all the designs revolve around a circle. Time to compare ideas with the model. The rising height of the partition and the penetration of light should give dynamism to the crawl, only I can't draw that. What should happen during the crawl? Through the window or the inner entrance I see a room that is filled with a building - a separate partition. I enter it and watch the wall receding. As I walk, the light diminishes, the passage is tight and high into the ceiling. In such a shell, one would like to say that the walls have surrounded me. Yet it's still the same partition, only it has two sides: a convex one that points towards the gallery walls and a bulging one that turns away and guides me inside the tangle. One stream, two banks. Opposite an erosion with sediments and inside a stagnant pool.

I'm thinking of Olga, it's just that the events of the last month haven't allowed me to continue with the installation. I was finishing the construction on Výtoni, followed by the promised workshop of clay plasters in Slavonice, then immediately to pair up in Třeboca and a while later to dig the facade in Činěvsi. In the meantime, a long preparation for the audition at AVU. There was neither time for Olga nor for self-talk. At most, I was on the tram reading and editing the latest construction diaries.

Finally auditioned yesterday, workshop today. I would build or paint something right away, but my intuition holds me back and I draw spirals on the wall instead. Then, on the same scale, I try a curled cable on the floor below to make a floor plan of the partition. The only thing I can grasp in my planning is the limiting width of the passage between the walls. My guess is that in a space narrower than half a metre, I wouldn't climb four metres to the ceiling. I also build a scale model of the rafters from leftover bamboo and climb back and forth with it in the floor plan, trusting that the ascension will show me what the wrapping of the partition should look like. Again, only the limits come to light: build so that the builder can still fit the structure.

It's raining any minute now and I'm getting stressed from the anticipation of the installation. I'm distracted and have trouble writing a single email in the morning. It keeps me so busy that I don't go to the workshop. I don't really know what I'm doing. After lunch, I take a bath, go outside and pick a bag of elderflowers. In the afternoon I'm on the phone with Dita, when I outline my plan to build a wraparound partition, let the wall do the talking, and give the builder a voice. I suggest the title, Self-contained, and also the idea of conceiving the opening as a control day: a meeting on the site inside the skeleton of the wall, where research for my dissertation could also take place. Dita agrees; I've already started to write the annotation.

I can't do much more with the model in the workshop, so I draw a plan of the inner wrap, put the battens together and start building the wall frame. I'd prefer not to tie the upright uprights together with any spars and try to join them with bamboo or sololite only. But who knows what will happen when I cut the upright uprights that anchor the wall. Won't the bent bamboo or sololite beat stretch the wall so much that it will collapse? I measure the concern about tension against the idea of letting the wall stand on its own but not collapse.

A week to installation, I'm anxiously counting down the days. In the workshop, the construction is waiting, just to start beating it with bamboo mats. Today, however, I'm just tying the stands horizontally with individual straws while inflating the grid so the mats don't fall when unrolled. I got a new saw this morning and all morning instead of pounding, I cut wedges from the waste wood. The saw cuts towards me, so I want to get a reverse shot before the action.

I'm counting every hour. There's a lot of work involved in beating up old mats: pulling out staples, watering broken straws, etc. I can only do half the construction in a day.

My head is clouded with a hangover. I'll finish beating the mats and leave the inside for tomorrow. I want it smooth and flat, so I'm going to cover it with hardboard. I'd have to plaster the sketch, but I don't have time and I'm sorry about the material. How the wall will hold up and how the plaster will work or crack will be an adventure that I will evaluate in Olga.

Tomorrow I'm leaving for the facade in Chineves, so today is the last chance to try something before installation. I'm redoing and photographing the model for the sake of the invitation, and instead of the sololite backfill I'm hastily beating the inside of the partition with bamboo stalks. I want to save time and material. Then I hastily undercut half of the uprights and my surprise is replaced by anger at how baggy the wall is. I fumble and console myself that this is an experiment. Next time, I need to stagger the undercutting and, more importantly, gauge how the wall will behave when it's beaten with sololite and weighted down with clay. I don't have it down and I can't do the math. I put stability at risk and recall a rumor about the construction of the vault at Charles when the masons didn't believe the vault would hold, refused to demolish the scaffolding, and the builder had to set it on fire. You couldn't see through the smoke and as the burning scaffolding fell, he stopped believing in the vault and ran to drown himself in the Vltava River. But the vault survived and outlived the builder and the masons.

Pondělí 16. 6.
Ráno připravuju na Zbraslavi věci k odvozu a dopoledne vyrážíme s Ditou do Olgy. Cestou koupíme bambus a objednáme hranoly, které naštěstí dovezou hned odpoledne. Jakmile si v galerii upřesníme organizační detaily, jdu kreslit půdorys Samostojné: vyměřím limity pro průchody mezi příčkou a obvodovými stěnami, potom mezi nimi načrtnu kabelem spirálu příčky a obtáhnu ji křídou. Předtím se stihnu říznout o střep ze zbytku předchozí instalace.

Úterý 17. 6.
Nejdřív ke šroubům dokoupím matky, pak musím do půdorysu rozměřit a zakreslit pozice pro stojny. Před polednem mi Víťa přiveze pokosku a než mi přijde pomoct Lucie, se kterou stavíme první stojny, prodlužuju ze zbytků hranolů štafle, protože z těch svých ke stropu nedosáhnu. Kvůli krátkým štaflím jsem sotva dospal a nad ránem už bych málem z polosna kupoval delší. Úzkost z toho, že možná stěnu nezvládnu obejmout.

Středa 18. 6.
Dopoledne opět měřit a zakreslovat pozice stojen, zároveň formátovat latě a zatloukat regulační šrouby. Hodně úkonů najednou, ale jakmile chytnu rytmus, dostaví se i klid: neřeším, co má kde být, jedu popořadě. Odpoledne s Lucií vzpříčíme další porci stojen, posledních pár zbude na pátek. Zhusta postavené stojny dodaly kostře rozměr prolézačky.

Čtvrtek 19. 6.
Roztahaný den: než se zorientuju, jak mezi stojnami měřit a řezat špricle, už abych jel na doktorandskou schůzku na AVU. Vrátím se odpoledne. Odměřování úhlů mi nejdřív přišlo tak složité, že jsem je raději řezal ručně. V podvečer jsem se probral, začal měřit trojúhelníkem, nastavil pokosku, a konečně to začalo odsýpat. V Olze je jako ve skleníku; pach pilin se mísí s potem.

Pátek 20. 6.
Ráno s Lucií postavíme posledních pár stojen a pak celý den řežu a montuju špricle. Přijde i na horní, svažující se hranu stěny, proto třeba nastavit úhel řezu v obou směrech. Nemám pro podobné spoje představivost a počítání mě zmatlá natolik, že sotva v hlavě donesu k pokosce míry, které jsem naměřil před pár vteřinami.

Neděle 22. 6.
Kolem oběda přijdeme na pár hodin s Deni. Aby nebyl hluk, řežu další špricle ručně, zatímco D. přenáší značky pro kontra-rošt z bambusových stébel. Vyzvedne nás Kohout, který také dělá ve stavebnictví (střechy apod.) a těžko mu – stejně jako lecjakému jinému řemeslníkovi – povídat o stěnách, když z nich nejsou hned domy, anebo o práci, co se neproměňuje v peníze. Na druhou stranu lecjaký řemeslník vezme prostě pilu a uřízne dřevo. Nestará se o to, aby chvíli myslel jako pila a chvíli jako dřevo. Sledováním monologů stěny a stavitele o tuhle přímost přicházím.

Pondělí 23. 6.
Dodělávám špricle, po poledni návštěva Tomáše V. a navečer mi zase pomůže Deni. Tentokrát připraví stébla a zbrousí zasádrované díry po minulé výstavě. Roste ve mně nervozita z nadcházejícího kontrolního dne: co by se při něm mělo odehrát? Jsem zvyklý zvát k hotovým věcem a najednou mám ukazovat kosti, svaly nastínit, kůži jen zmínit a vykročení celého těla stěny nechat představivosti druhých. Kam mě dovede sdílení neznámého? Dlužno dodat, že nic z kostry nebude později vidět. Jisté je, že kontrolní den nebude ani přehlídkou truhlářské práce, ani nějaké výroby.

Úterý 24. 6.
Co nejdřív vyfotit kostru, protože ji chceme použít pro tiskovinu a podklady je třeba poslat do odpoledne. Jenže to bych musel mít dokončené špricle a znovu natřený kabel, který navíc zbývá ke stropu přichytit! Dostanu stíhu, lítám po galerii a k přibíjení kontra-roštu se dostanu až po obědě. Spousta včera připravených stébel se láme, takže musím použít jiné. Rozbalím kvůli tomu další roli. Úder za úderem sponkovačky mě utvrzuje v pochybách, jestli tuhle stavbu zvládnu dodělat. Omítání si vůbec nedovedu představit.

Středa 25. 6.
Dopoledne dodělám kontra-rošt, potom uklízím. Navečer máme kontrolní den. Je vedro, dusno a než začneme, oblohu zahalí kouř, protože někde za rohem hoří. Sejde se nás akorát tolik, abychom se v kostře stavby rozestoupili, a přitom povídám, co všechno se ještě má v Olze odehrát. Vlastně jde o slib: kdybych ostatním svůj záměr neřekl, nejradši už bych na kostru nesáhl. Ne že by mi ornament konstrukce stačil, je to jen jedna ze stavebních fází, ale představa těch dalších mě zmáhá. Naštěstí pro stěnu se zdá, že druhé zajímá, jak věc dopadne.

Pondělí 14. 7.
Po delší pauze vynucené jinou zedničinou se vracím ke kostře, abych začal s pobíjením bambusovými rohožemi. Postup je jasný, nad ničím nemusím dumat a rohože rozvíjím od středu spirály směrem ven. Odpoledne jdeme s Ditou do rozhlasu, kde v pořadu Terezy L. rozprávíme spolu s Dagmar M. na téma zeď.

Úterý 15. 7.
Až po obědě tlakuju kompresor a pokračuju v pobíjení. Odpoledne mi na chvíli pomůže Deni. Prosím, aby utahovala v pobitých rohožích vodící dráty, jenže jí chybí trpělivost a brblá něco o práci pro práci. Nedivím se, živě si pamatuju na podobnou piplačku v Jilské. Radši nevzpomínat. Když se před koncem Deni zeptám, jestli už má svůj úsek hotový, odpoví, že mě nechápe, protože neví, kde by měl začínat a končit.

Středa 16. 7.
Ráno jedeme s Adamem na Zbraslav a do Hornbachu pro jemnou hlínu, sololit, atd. Potom dál pobíjím rohoží kostru. S dalším navezeným materiálem na mě dolehne rozměr celé stavby, který jsem se doteď snažil ignorovat. Třeba tím, že nemám zakreslený plánek, nebo přesně spočítané plochy. Nepočítám ani odpracované hodiny a stavbu řeším krok sum krok – jakoby měla otevřený konec. Pravý opak běžné zakázky, kde je přede mnou jasný rozpočet. Potěší mě telefon do cihelny ve Štěrboholech: jíl na hrubé omítky bude.

Čtvrtek 17. 7.
Na dnešek zbyla k dokončení pobití jen trocha, a přesto je hotová až odpoledne. Pak začnu se sololitovým záklopem, a protože rozmístění stojen nevychází na šířku desky, musím vymýšlet, jak je řezat, aby bylo co nejmíň odpadu. Stojny se mi díky nepravidelnému zakřivení stěny rozutekly. Večer mě před odchodem překvapí milá návštěva, úplná delegace spřátelených architektů.

Pátek 18. 7.
V noci se vzbudím celý dolámaný a padnou na mě chmury, že se hned tak do kupy nedám. Samostojná mě přesáhla a v duchu probírám absurdní pozadí této akce: čeho mám nazbyt, že musím vyplýtvat tolik energie? Temné úvahy však ničemu nepomůžou, ráno jedu stejně do Olgy. Unaveně zaklopím zbylou vnitřní stranu a stěna dostane další rozměr: už se neproplétám konstrukcí, ani nezírám skrz plot, ale konečně čelím stáčející se příčce.

Pondělí 21. 7.
Ztuhlá záda přes víkend nepovolila, spíš naopak. V Olze jsem jen dopoledne a stačí mi to. Opatrně stěrkuju vnitřní, sololitovou část příčky lepidlem (podkladní vrstva pod hlínu) a organizuju pomoc na další dny. Stavbu čekají nejobjemnější přesuny materiálů, což sám rozhodně nezastanu. Přes veškerou únavu a obavy však převažuje zvědavost, jak se rostoucí stěna vyvine.

Úterý 22. 7.
Večer čtu: “Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. Pohotovější buď k slyšení, než k přinášení obětí.” Pátrám, co z toho plyne pro Samostojnou – moje záda mají dost, stěna se kroutí, a smysl práce oběťmi vyhandlovat nechci. Ráno jedeme s Ditou do Štěrbohol pro jíl z cihelny v ulici s příznačným jménem Nedokončená. Za stovku napytluju asi 350kg šedivé cihlářské hlíny z hromady pod rezavějícím dopravníkem. Zbytek dne stěrkuju vnitřní stranu lepidlem s perlinkou.

Středa 23. 7.
Abych se během dne nezdržoval s dalším mícháním, rozdělám si rovnou celý kalfas jemné hliněné omítky od Picasu. Přijde na vnitřní stranu stěny. Tu vnější chci po hrubém omítání natáhnout také jemnou od Picasu, ale světlou. Včera jsem ji poptával a mile mě překvapí, když ji od výrobce dostanu darem, jen za cenu dopravy. Na jednu stranu vzpruha, že podobným experimentům někdo důvěřuje, na druhou stranu odpovědnost udělat věc co nejlíp. A přesně to mi dnes nejde: natahuju jemnou uvnitř příčky a tahy se nespojují. Rozhodl jsem se vůbec, v jaké kvalitě má tento povrch být? Stereotypně se snažím stěnu maximálně zahladit, ztratím tím čas, a proto není povrch jednolitý. Až po obědě začnu tušit, jak na to. Ani se nechci na dnešní práci koukat, nemohl bych se od ní odtrhnout. Lepší zhasnout, než se donekonečna vracet k nedostatkům.

Čtvrtek 24. 7.
Ráno dorazí písek a řidič nacouvá s kontejnerem nad schody z ulice, aby ten kubík shodil přímo před Olgu. Se závozem jsem se nervoval zbytečně, manipulace nemohla být elegantnější. Dopoledne mi přijde na pomoc Karel, se kterým doděláme zbylý díl jemné omítky na vnitřní straně. Ve dvou to naštěstí jde daleko lépe než včera, přestože Karel podobnou práci nikdy nedělal. Já natahuju, a když materiál zavadne, Karel omítku utahuje a spoje zahlazuje japonskými hladítky. Snad díky spolupráci, anebo velké ploše, se s perfektní kvalitou povrchu netrápím – hlavní je jednolitost.

Pátek 25. 7.
Opět spolupráce, dnes vnější stranu omítá jádrovou maltou úplná sestava Ruinu: Jan míchá, Ondřej nosí a maltu nahrubo natahuje na bambusovou rohož, zatímco já nataženou plochu rovnám a vmačkávám do ní perlinku. Jedeme směrem od vchodu a zvládneme půlku stěny. Po prvních metrech mám strach, protože malta po rohoži sjíždí. Jakmile však Jan přidá víc jílu a namíchá ji hustší, mastná hmota drží a scelena perlinkou pruží jako pokožka podložená silnou vrstvou škáry.

Sobota 26. 7.
Dnes brigáda Ruinu zomítá poslední díl. Zbude asi čtvrtina písku, který kluci napytlují a já, sotva mě upokojí hotová omítka, už si lámu hlavu s jeho odvozem. Na této stavbě mě pálí, co nemám přímo v rukou, nýbrž co je vedle, na dosah.

Neděle 27. 7.
Nejradši bych si udělal volno, jenže mě vysychající malta nenechá v klidu. Vypařená voda musí z galerie pryč, proto jedu do Olgy především vyvětrat. Pak dál oblézám včera zomítané stěny oblým hladítkem (nahozená omítka se scukne sama, ale tu nataženou je třeba stlačit) a prořezávám u paty stěny spáru – jestli se bude stěna moc hýbat, tak ať spodek po celé délce neopadá.

Pondělí 28. 7.
Volnější den, kdy kromě větrání uříznu polovinu stojen, které přečuhují nad svažující se stěnu. Druhou půlku jenom naříznu a nechám být, dokud na vnější straně neudělám finální štukovou vrstvu. Stabilitu stěny pořád těžko odhadnout a otřesy z natahování můžou omítku potrhat.

Úterý 29. 7.
Poslední závoz materiálu, a sice jemné světlé omítky od Picasu. Od teď by se měl materiál už jen odvážet. Kromě úklidu písku nemám nic dalšího na práci, ale nedá mi to, vytáhnu síto a kátruju zbylý šedý jíl. Vypadá, jako prach smetený z cesty, a k vyhlazování mě dráždí víc, než zemitá antuka. Po pár hodinách kátrování však cítím každý sval. Něco na mě leze.

Středa 30. 7.
V noci mám teplotu, takže pro dnešek zůstanu doma. Stěna stojí.

Čtvrtek 31. 7.
Brigáda s Janem, čeká nás finální jemná omítka vnější strany stěny. Zase začneme od tmavého středu spirály a zase mi trvá, než přijdu na postup, jak tahy napojovat a jak vrstvu kloudně zahladit. S přibývajícím světlem mi to dojde: větší kus natažené plochy zvlhčím rozprašovačem, oživenou omítku pak vykletuju nerezovým hladítkem a na Jana zbudou opravy, které obstará menšími japonskými hladítky. Výsledek je hladší než sousední vnitřní strana, a s rozdílnou kvalitou ve mně roste chuť přestat už konečně strany navzájem rozlišovat. Pro dnešek to zabalíme v půlce stěny.

Pátek 1. 8.
Včerejším postupem s Janem zomítáme, co zbývá – tedy až na malou část u vstupu do spirály, kterou si nechám na pondělí. Uleví se mi, protože je tělo stěny po kupě, a taky protože jsem přestál středeční únavu a nezalehl. Zato záda si budou Samostojnou pamatovat ještě dlouho.

Pondělí 4. 8.
Jakmile dotáhnu poslední kousek omítky, jdu odříznout přečnívající vzpříčené stojny. S každou uvolněnou stojnou sebou stěna trhne, jako kdyby udělala úkrok nebo přešla do kontrapostu. Ale trhliny se zatím neobjeví. Jinak její stabilitu nepokouším, žádné přetlačování ani osahávání. Po odříznutí ji nechám být, i úklid nechám na zítra.

Úterý 5. 8.
Vytřu, po omítání přebílím pár zašpiněných fleků a sklidím, co se dá. Věc už nabyla formát výstavy: bez dalších vzruchů lze pozorovat, jak stěna stojí a jak se rozvinula. Váhám, nakolik je sama výmluvná a nakolik budou platné další hlasy, ať už tištěný deník anebo vyřčená promluva příčky. Tu navíc nemám ještě napsanou. Zítra na dva týdny odjíždím, čili až hlasy dokončím, budou na výstavě přítomné posledních pár dní před bouráním. Hranice mezi stavbou, výstavou a bouráním se mi o poznání smrskla.