SELF-SPONSORED

SELF-SPONSORED
Patrik Pelikán

Doba trvání výstavy: 26. června – 7. září 2025

Často se stane, že se zedník a zeď nepotkají a zůstanou osamocenými hlasy, mezi kterými vězí práce. Jako by je řídil někdo jiný, a proto se navzájem nevidí. I když zedník není vždy hlavou stavby, stále mu zbývají ruce. Co však zmůže stěna? Stavba v galerii Olga se pokusí oba aktéry víc sblížit: nechá zedníka rozvinout stěnu tak, aby mohla bez dalšího držení vykročit, a přitom nespadla. Pro oba bude v sázce jejich vlastní stabilita a zároveň příležitost vypovědět, čím jejich úloha strádá.
První fázi stavby završí ve středu 25. 6. vernisáž – kontrolní den, během kterého proběhne setkání v kostře stěny a nad konstrukčním dobrodružstvím, jež ukáže pozici stavitele a stavěné stěny nejen v procesu, ale také s odstupem. Ve druhé fázi pak bude možné omítnutou stěnu konfrontovat se samomluvou stěny i zedníka.

Třetí výstava cyklu Dr.Art pro rok 2025 v galerii Olga navazuje na témata předešlých ročníků zájmem o podmínky, v nichž umění vzniká, i definicí umění jako možného nástroje překonávání hlubokých společenských krizí.

STAVEBNÍ DENÍK

V pondělí jsem začal rozebírat makety stěn pro Jilskou. Vydržely v dílně skoro rok, protože jsem tam od srpna nic nepodnikal. Teď je místnost zavalená materiálem z podzimní výstavy (pytle s hlínou, bambus, spojovací materiál) a další, ten z maket, přibude. Zároveň se obvodové zdi zaplnily testy z ještě starších akcí, takže je akorát čas na to, nánosy roztřídit a odklidit. Podobně to mám i se stavebními deníky a anotacemi k realizacím za posledních pár let. Uspořádání je na spadnutí stejně jako jaro v rozpuku. Zrovna začíná kvést kdejaké křoví a já dávám pro konkurz na AVU dohromady poznámky k mojí představě o fungování v dílně: nakolik je pro inspiraci nezbytná dávka bordelu a kdy zahlcení znechucuje a brání soustředění i nové práci.

V pondělí tedy shodím první menší příčku a vyklepu hliněnou maltu z bambusové rohože. Ve středu rozeberu druhou, ze které je víc odpadu, protože je zaklopená sololitem, a také víc práce s proséváním malty. Zrecykluju, co se dá, ale na úklid prachu a vytahování šroubů z latí dojde v pátek. To už mám v zápisníku několik skic toho prvního, co mě napadlo, že bych v galerii Olga mohl udělat: rozvinuté příčky na půdorysu elipsy. Mám pocit, že bych měl výstavu ukázat nějak zevnitř, v procesu, a k tomu propojenou se samomluvou, která mi během práce zní v hlavě. Jenže jak zařídit, aby stěna promluvila? Termín výstavy je od června do září, přičemž otevřeno bude jen občas. Dovnitř však bude z ulice vidět velkou výlohou a s tímto pohledem lze počítat. Jenže do galerie Olga vede zatím dlouhá cesta. Před novým zaplňováním si musím nejdřív utřídit místo v dílně i v hlavě. Pak zbastlit model, atp.

Mezitím mi vázne stavba na Výtoni, protože čekám na materiál. Výhoda pro Olgu, přesto se k práci na výstavě nedostávám snadno. Jednou mě zdrží objednávky, jindy podklady pro konkurz. Ze všeho nejradši bych v dílně do zblbnutí vytíral zaprášenou podlahu. K přípravě modelu se dokopu, až když se mi zdá, že si kolem nic nepřekáží. Nejdřív převádím míry a řežu z kartonu dílky. Aby různých vzruchů nebylo málo, volá mi Martin H. z Liberecké architektury (před půlrokem jsme se potkali v Jilské) a zve mě na květnový workshop do Slavonic, který kdysi ponoukal Rezek, a kde si architekti osahávají tradiční řemeslo. Lákavé udělat průmět mezi obory, vždyť Protoarchitektura vznikla právě v Liberci. Sejdeme se za týden a vyzvím víc. Teď především dodělat model.

Skicuju hlavně v tramvaji a kresby se mi ustálily u návrhu zavinuté příčky. Těžko přijít s něčím jiným. Monotónně opakuju půdorys voluty a štve mě čtvercová dispozice galerie, protože se všechny návrhy točí kolem kruhu. Čas na to, porovnat představy s modelem. Dynamiku by procházení měla dát stoupající výška příčky a průnik světla, jenže to zakreslit neumím. Co by se mělo během procházení stát? Výlohou anebo vnitřním vchodem vidím místnost, která je vyplněna stavbou – samostojnou příčkou. Vstoupím do ní a sleduju stáčející se stěnu. Jak jdu, ubývá světlo, průchod je těsný a do stropu vysoko. V takové ulitě by se chtělo říct, že mě obklopily stěny. Přitom jde pořád o tutéž příčku, jen má dvě strany: vypouklou, která míří ke zdem galerie a vydutou, která se odvrací a navádí mě dovnitř spletence. Jeden proud, dva břehy. Proti sobě eroze s nánosy a uvnitř stojatá tůň.

Myslím na Olgu, jen události posledního měsíce mi nedovolily na instalaci pokračovat. Dokončoval jsem stavbu na Výtoni, následoval slíbený workshop hliněných omítek ve Slavonicích, pak hned spárovat do Třeboce a chvíli poté ještě okopat fasádu v Činěvsi. Mezitím vleklá příprava ke konkurzu na AVU. Nebyl čas ani na Olgu, ani na samomluvu. Nanejvýš jsem v tramvaji pročítal a upravoval poslední stavební deníky.

Včera konečně konkurz, dnes dílna. Hned bych něco stavěl nebo omatlával, ale intuice mě zadrží a místo toho kreslím na stěnu spirály. Ve stejném měřítku pak pod tím, na podlaze, zkouším stočeným kabelem půdorys příčky. Jediné čeho se můžu v plánování chytit, je limitní šířka průchodu mezi stěnami. Hádám, že v prostoru užším než půl metru bych do čtyř metrů ke stropu nevylezl. V měřítku si ze zbytků bambusu zbastlím i model štaflí a lezu s ním v půdorysu sem tam s důvěrou, že mi popolézání ukáže, jak by mělo zavinutí příčky vypadat. Najevo vyjdou zas jen limity: stavět tak, aby se stavitel do stavby ještě vešel.

Každou chvíli prší a mě z předtuchy instalace najíždí stres. Jsem roztržitý a ráno mám problém napsat jediný mail. Zdrží mě to natolik, že do dílny nevyjedu. Pořádně nevím, co dělám. Po obědě se rozkoukám, vylezu ven a nasbírám tašku bezových květů. Odpoledne telefonuju s Ditou, kdy jí přiblížím plán postavit zavinutou příčku, nechat promluvit stěnu a dát hlas staviteli. Navrhuju název Samostojná a také nápad pojmout vernisáž jako kontrolní den: setkání na stavbě uvnitř kostry stěny, kde by zároveň mohl proběhnout i průzkum mojí dizertace. Dita souhlasí; už abych začal psát anotaci.

V dílně toho s modelem víc nevymyslím, takže si nakreslím půdorys vnitřního zavinutí, dám dohromady latě a začnu stavět kostru stěny. Nejradši bych k sobě vzpříčené stojny žádnými špriclemi nevázal a zkusil je spojit pouze bambusem nebo sololitem. Jenže kdoví, co se stane, až vzpříčené stojny, které zatím stěnu kotví, podříznu. Nebude ohnuté bambusové nebo sololitové pobití napínat stěnu tak, že se zbortí? Obavu z pnutí poměřuju s představou nechat stěnu, aby stála sama, ale nepoložila se.

Týden do instalace, neklidně odečítám dny. V dílně čeká konstrukce, jen ji začít pobíjet bambusovými rohožemi. Dnes však stojny pouze vodorovně svážu jednotlivými stébly a zároveň tím nahustím rastr, aby při rozvíjení rohože nepropadaly. Ráno mi přišla nová pilka a celé dopoledne místo pobíjení řežu z odpadního dříví klínky. Pilka řeže směrem ke mně, takže chci ještě před akcí dostat do ruky opačný záběr.

Počítám každou hodinu. S pobíjením starými rohožemi je dost práce: vytahat spony, napojit zlámaná stébla, atd. Za den zvládnu jen půlku konstrukce.

Hlavu mi zatemňuje kocovina. Dokončím pobití rohožemi a na zítřek zbude vnitřní strana. Tu však chci hladkou a rovnější, proto počítám se zaklopením sololitem. Skicu bych měl i zomítat, jenže není čas a je mi i líto materiálu. Jak se stěna udrží a to, jak bude omítka pracovat nebo praskat, bude dobrodružství, které ohledám až v Olze.

Zítra odjíždím na fasádu do Činěvsi, dnes je tudíž poslední možnost něco si před instalací vyzkoušet. Zbrkle kvůli pozvánce předělávám a fotím model, místo sololitového záklopu zbrkle pobíjím vnitřní stranu příčky bambusovými stébly. Chci ušetřit čas i materiál. Pak zbrkle podříznu půlku stojen a moje překvapení střídá vztek z toho, jak je stěna vachrlatá. Těkám a utěšuju se tím, že jde o experiment. Napříště musím podříznutí rozfázovat a hlavně odhadnout, jak se stěna zachová, když bude pobitá sololitem a zatížená hlínou. Nemám to zažité a neumím to spočítat. Dávám všanc stabilitu a vzpomínám na pověst o stavbě klenby na Karlově, kdy zedníci nevěřili, že se klenba udrží, odmítli zbourat lešení, takže ho musel stavitel zapálit. Skrz kouř nebylo vidět a jako hořící lešení padalo, přestal klenbě věřit i on a běžel se utopit do Vltavy. Jenže klenba vydržela a přežila stavitele i zedníky.