Umění narcismu

Umění narcismu
Jan Turner

Vernisáž: 18. 9. v 19 h
Doba trvání výstavy: 19. září – 6. listopadu 2025

Jedna z variant výzkumu uměním je případ, kdy se umění, samo o sobě co do užitečnosti celkem jalové, přibližuje k nějakým prokazatelně užitečným oborům, nebo jevům a snaží se obor i sebe o něco obohatit. Umění v tomto případě slouží jako nástroj, podobně jako např. kladívko, které nachází v ostatních oborech hřebíky, na které může ťukat. Lepší metaforou než hřebíky ve vztahu s kladívkem jsou možná skleničky. Kladivo je může při jemném zacházení rozeznít, při přehnaném, hrubém roztříštit a tím vše pokazit. Narcismus patří pod obor psychologie. Skleničkou, do které tady kladívko umění ťuká je tedy obor psychologie.

Výstava se snaží narcismus zbavit odéru nesnesitelnosti, vidět ho z nadhledu a zacházet s ním jako s neutrálním jevem. K tomu využívá předmětné sochařství a jiné varianty nefigurativního projevu. Přínosem umění, kde figura není, je to, že uchopí nějaký jev doprovázející narcismus a ukáže ho v předmětném světě. Tím ho odlidští a zobrazené vlastnosti jako např. nevyvážený vztah (Kachle), nefunkčnost (Obaly na vázy), vnitřní prázdnotu (Remoska), nebo grandiozitu (Nepovedený krteček) ukáže na věcech. Tam je možné je zahlédnout v jejich čisté funkčnosti, a vidět je pak právě jen jako funkci při setkání s opravdovým lidským narcisem. Vlastnost, jako například předstírání v lidské rovině, se v objektové rovině mění například na maskování (dubový obklad na rámu zrcadla), a lze ji nahlížet jako zajímavý jev. Člověk se necítí podváděn předstíráním, ale vidí maskování něčeho, co nechce být viděno.

Klasy Petra Strouhala, performance Nájezd Martina Zetové (dále hrají: Johana Ožvold, Jiří Libra a Jan Turner, kamera: Barbora Dayef) a audio Zpěv Elmaz Mrkvičkové jsou práce členů Narcisparty. Jde o experimentální skupinu, která na formátu podobnému psychoterapeutické skupině, zkoumala během dvou let narcismus ze všech možných stran. Klasy a Zpěv odkazují na pocity osamění a izolace, které Narcis zažívá. Nájezd ukazuje sebestřednost umělce, která je tady nezbytným nástrojem k vytvoření košatého metaforického obrazu.

Z různých bezvýchodných pokusů o nejvhodnější „ťuk“, nakonec čím dál více vyvstávala potřeba parametru reálné užitečnosti. V případě narcistní poruchy osobnosti by to měla být nějakým ohleduplným způsobem nabídnutá pomocná ruka. A tou je právě zrcadlo, nazvané Zrcadlo produktivního konfliktu. Umožňuje dvěma proti sobě stojícím lidem vidět smíchaný odraz sebe a druhého člověka v různých poměrech. Ve škále od „vidím jen sebe“ až po“ sebe skoro nevidím a vidím jen druhého člověka“. Ukazuje, že sebestřednost může být úplná nebo téměř žádná, v závislosti na situaci, ve které se nacházíme. Ukazuje narcismus jako hru, a zároveň ukazuje možnost proměny. Vytváří příležitost alternativní, opravné zkušenosti ve fyzické podobě.