Bubahof feat. Olga

25. mezinárodní festival současného umění
4+4 DNY V POHYBU
VŠECHNO JE JINAK

DITA LAMAČOVÁ
+ hostující Barbora Dayef, Veronika Holcová, Ondřej Skala (aka JTNB), Lenka Vítková

Kurátorka: TEREZIE NEKVINDOVÁ

V instalaci dýchající funerální atmosférou Strašnic vychází Dita Lamačová ve spolupráci s přizvanými umělci a umělkyněmi především ze své nynější činnosti v rámci uměleckého spolku Bubahof, který spoluzaložila. Bubahof operuje z domku uvnitř strašnického vnitrobloku několik ulic od místa festivalu a nově začíná provozovat také nedaleký komunitní prostor Olga. Výstava se přitom ptá po obecnějších otázkách péče o celek a v důsledku akcentuje mizející a znovu pracně obnovovanou paměť místa, věcí i lidí.

Bubahof vznikl před lety jako platforma zakládající si na své nezávislosti: na institucích či podpoře z veřejných zdrojů. Soustředí v sobě ateliéry umělců, prostory pro zejména zahraniční rezidence a další aktivity. Znamená ale také sdílený životní prostor, „živnou půdu“ pro společné projekty jeho obyvatel a dalších přátel. Půdu nezmiňuji náhodou, ekologické a permakulturní principy jsou Bubahofu vlastní: z původně neutěšené betonové plochy vnitrobloku je dnes zabydlená zahrada s květinami i plody, na níž obyvatelé domku společně tráví čas a během slunečných dnů se zde líně vyhřívají kočky (po jedné z nich se ostatně spolek jmenuje). „Hof“ neboli dvorek je skutečným i symbolickým útočištěm. A jako dům uprostřed vnitrobloku stojí mimo uliční systém města, je i toto společenství vybočením z většinové společnosti. Je jinou formou spolužití, v níž důležitou roli hrají vztahy nepodléhající hierarchiím a důraz na ekologii chování – nejen vůči přírodě, ale i vůči sobě navzájem.

Bubahof nedávno vykročil za zdi vnitrobloku, s podobně starostlivou péčí obnovil zapomenutý strašnický park, pojmenovaný po Františku Suchém, řediteli místního krematoria, který v době druhé světové války riskoval svůj život, když tajně zapisoval jména popravených nacisty, a potažmo i po jeho synovi, jenž se stejnou statečností čelil komunistické perzekuci, když se podílel na dalším uchovávání paměti na oběti komunistické zvůle. V tomto parku už mimo jiné Bubahof druhým rokem uspořádal slavnost zvoucí k bíle prostřeným stolům všechny, kteří mají zájem. Odkaz rodiny Suchých nacházíme také nedaleko v komunitním prostoru Olga, pojmenovaném po manželce ředitele krematoria, rovněž pronásledované a vězněné, který letos díky Ditině uměleckému spolku vznikl. Její připomínkou Bubahof sympaticky zdůrazňuje důležitost péče a vytváření zázemí, v něčem podobně důležité jako velké činy hrdinů.

Dita Lamačová zůstává hostitelkou i v případě této výstavy, postupně k ní přizvala další umělce a umělkyně, své přátele a přítelkyně. Vznikla tak vícevrstevnatá instalace, jíž dominuje stůl symbolicky propojující obě místnosti a odkazující ke strašnickým komunitním projektům. Barbora Dayef je autorkou keramických talířů, z nichž se hodovalo vloni i letos na sousedském obědě v parku Františka Suchého. Na nádobí bez glazury zůstaly jako vzpomínka jemné stopy jídla, které dále v kresbě rozvíjí Veronika Holcová. Ondřej Skala vytvořil zvukovou stopu z nahrávek z těchto dvou setkání a Lenka Vítková svými texty na stěnách zpřítomňuje odkaz Olgy Suché. Ve druhé místnosti pokryté těžkým sametem běží Ditina projekce implikující pomíjivost, potažmo smrt. Pomalé záběry z noci na hřbitově ve Strašnicích natočené přímo pro výstavu prokládá dalšími „vstupy“ z videí, které vznikly v minulých letech a jimž je společná repetitivnost a fragmentárnost. Upírá v nich pohled na banální scény, na první pohled ničím nezajímavé. Ale možná to jsou právě ty obrazy, které si náš mozek z našeho života zapamatuje. Už dlouho mě zajímá, co mi z chvil, které si chci uchovat, skutečně ulpí v paměti. Místo milých setkání nebo krásných míst spojených s pocity radosti a štěstí se ale častěji v duchu vracím do situace, která nebyla ničím příliš zajímavá, jen se lépe otiskla do paměti. Vždycky mě to rozladí, snaha řídit vzpomínky mi vůbec nevychází. Jaký tedy bude finální výběr, pokud platí, že těsně před smrtí nám proběhne před očima celý život? Budou to ty nejdůležitější okamžiky, nebo naopak náhodná série obrazů? A kdo ten powerpoint vlastně skládá?