Samostojná
Patrik Pelikán

26. června – 7. září 2025
Vernisáž 25. června od 19 hodin

Často se stane, že se zedník a zeď nepotkají a zůstanou osamocenými hlasy, mezi kterými vězí práce. Jako by je řídil někdo jiný, a proto se navzájem nevidí. I když zedník není vždy hlavou stavby, stále mu zbývají ruce. Co však zmůže stěna? Stavba v galerii Olga se pokusí oba aktéry víc sblížit: nechá zedníka rozvinout stěnu tak, aby mohla bez dalšího držení vykročit, a přitom nespadla. Pro oba bude v sázce jejich vlastní stabilita a zároveň příležitost vypovědět, čím jejich úloha strádá.
První fázi stavby završí ve středu 25. 6. vernisáž – kontrolní den, během kterého proběhne setkání v kostře stěny a nad konstrukčním dobrodružstvím, jež ukáže pozici stavitele a stavěné stěny nejen v procesu, ale také s odstupem. Ve druhé fázi pak bude možné omítnutou stěnu konfrontovat se samomluvou stěny i zedníka.

Třetí výstava cyklu Dr.umění pro rok 2025 v galerii Olga navazuje na témata předešlých ročníků zájmem o podmínky, v nichž umění vzniká, i definicí umění jako možného nástroje překonávání hlubokých společenských krizí.

Výpověď zedníka

Stále u zdi a pořád v pohybu.

Občas se i odvrátím a někam poodejdu, ale jen kvůli tomu, abych něco přinesl nebo posunul.

Vštípili mi, že přidavač nesmí stát, takže kmitám, aby měli všichni kolem mě pořád co dělat.

Buď podávat, nebo uklízet, jinak se stavba nepohne.

Znám to, protože když dělám sám, musím kmitat všude a o to víc.

Moje místo je ovšem u zdi a s každou hotovou zdí stavba roste.

Ideálně se ode zdi nehnu a zdělám, co mi podají.

Nejlépe ani neříkám, co potřebuju podat, a hned mám po ruce to správné.

Pak se chce říct, že nám to jde samo.

Spíš to ale drhne a pak se chce říct, že to k práci patří.

Ještě jsem neviděl, že by se práce udělala sama.

O budižkničemu moje babička tvrdí: „Ten práci nevynalezl.“

Někdy hrozí, že se práce zadrhne, až se zastaví.

Zastavená stavba mě akorát znervózní.

Stejně tak lešení, co se znenadání rozkýve.

Fakt ale je, že když se lešení trochu kýve, náhlý otřes mě tolik nepřekvapí.

Takže jsem raději v pohybu a sleduju tempo.

Poté, co jsem jednou omítal bez oběda až do večera, mi štukatér Hlava řekl: „Jak dlouho to takhle chceš vydržet?“

Z opačného konce myslel Anderle, když vzpomínal, jak ho Fanda Foubík učil s lopatou: „To se musí pomalu, ale pořád!“

Když mi teď dochází malta, řeknu: „Maltu!“ a s nadějí čekám, že brzy uslyším: „Malta!“

Je hloupost zedničit sám.

Zvlášť když mám sešitou ruku a musím se v kmitání krotit, jinak mi to nesroste.

Hned by se hodilo několik dalších rukou.

Hlavu nebo spíš plány tahle stavba má, ale rukou se jí nedostává.

Především těch, kterým se nemusí nic říkat a které se nemusí hlídat, protože sami vědí, co je potřeba.

Vzdělané ruce – kde je najdu, jak je vyučím?

Jeden pár rukou mi třeba míchal, ale kolem bylo tolik bordelu, že jsem po něm ještě musel uklidit.

To jiný pár rukou věděl, že základní nástroj na stavbě je koště.

Že nikdo nestojí o práci s bonusem v podobě bordelu.

Dalším rukám jsem nabídl na výběr: tužku, nebo kladivo.

Jenže kolem tužky bylo tolik řečí!

Myslel jsem, že když předám jasné plány, stačí je jen zakreslit a stavba se bez mé hlavy obejde.

Ale narazil jsem na vzpurnou hlavu a vysvětlování nikam nevedlo.

Ke spolupráci nám chyběly zkušenosti.

Zkusil jsem zapojit ještě další, ale dostal jsem vyhýbavou odpověď, že „je to divoký“.

Chytráci a flákači.

Jdu na to špatně, protože dobrý parťák je přece ten, který práci rozdělí tak, že na něj žádná nezbude.

Jako by práce visela ve vzduchu, jen ji naporcovat.

Tak se to vidí svrchu, od hlavy, která s porcováním rovnou dodržuje nějaký recept.

Mně zeď roste pod rukama a z plánů sice vyčtu, kde bude stát, ale jak bude stát, mi ukáže leda olovnice.

Někdo se zeptá, kde jsem se to naučil – musím přiznat, že z podobných řečí rozhodně ne.

Ani tím, že bych koukal mistrovi na záda.

Znám mistry, co si za záda nikoho nepustí, tolik si to mistrovství hlídají.

Také ty, kteří se pod pohledem na své ruce v akci začnou stydět.

Obojí dávám všanc, a přesto o kolegy nezavadím.

Je to tím, že se zdi, na kterých dělám, nevyplácejí, nebo jsou moc speciální?

Anebo je zedničení tak banální?

U nás na vsi byl donedávna zedníkem každý, kdo si chtěl zařídit vlastní bydlo.

Nemůžu ale říct, že by to mělo na tvořivost nějaký vliv.

Zdi jsou tam rovné, pěkně zaizolované, a navíc obehnané montovanými ploty z betonu.

Tváří v tvář takovému stavění svoji příbuznost s oborem radši spolknu.

„A nasrat!“

Tím vždycky končil Novotňák, zatímco Ukrajinec Roman nechápal, proč je tak sprostý.

Roman také nechápal, proč by někdo mohl chtít zaoblený roh.

Byl vycepovaný, protože jeho stěny pořád kontrolovali vodováhou.

Ke stěnám, které dělám já, by se vůbec nedostal.

Nejen kvůli tomu, že měl asi sto třicet kilo.

Konečně tahám poslední vrstvu štuku, a jak se blíží finále, zpozorním a koukám, kam jsem se to zase dostal.

Lezu kolem stěny nahoru dolů jako lasička.

Ani štafle nemůžu v takovém úzkém průlezu pořádně rozevřít.

Z předchozích vrstev omítky je strop celý vlhký, takže mi na něm nebude držet maskovací páska.

Hlavně ty okolní stěny neoblemcat!

Stejně se neubráním, aby mi štuk nepadal, a pigment, který jsem do něj přidal, je tak výrazný, že ho vidím úplně všude: na stěně, na rukou, na hadrech, roznesený na podlaze.

Na montérkách je hned vidět, jak to jde od ruky.

Je třeba být na dosah, ale nevyválet se v tom.

Čím víc na materiál sahá ruka místo lžíce nebo hladítka, tím víc se kůže vysušuje a pak praská.

Tím však poučky končí – řekne mi někdo, jaké hladítko bude pro aktuální finále to pravé?

Může někdo předem odhadnout, jak bude právě tahle stěna sát a jak se bude zrovna tenhle štuk chovat?

Vybírám z různě ohebných plechů, zkouším i plastový natahovák, ale nakonec stěnu hladím kusem hadru zabaleným v igelitu.

Teď jsem rád, že jsem tady sám.

Vůbec netuším, jak bych jiným rukám vysvětlil, kdy je plocha dostatečně vyhlazená.

Nemám obvyklé omezení tuhnoucího vápna a cementu; tento jílový štuk se chová jako bahno, které lze mazat donekonečna.

Omítkářka Terka se raději do podobně kletovaných štuků nepouští, protože neví, jak je nacenit.

Kdo by také ocenil, kdybych se pochlubil, že jsem tu strávil sto let nebo že jsem na stěně nechal ruce.

Přesto Terka zmíní, že ji takto vyhlazený povrch vzrušuje.

Mě k dokončení vede jediná jasná koncepce: vymazat vlastní tahy.

Nechat stěnu být, aniž by se na její povrch promítlo moje lešení.

Jenže zrovna teď je těžké poznat, kdy se z hlazení stává návyk, který pohání vlastní nedokonalost.