SAMOSTOJNÁ

SAMOSTOJNÁ
Patrik Pelikán

Doba trvání výstavy: 26. června – 7. září 2025

Často se stane, že se zedník a zeď nepotkají a zůstanou osamocenými hlasy, mezi kterými vězí práce. Jako by je řídil někdo jiný, a proto se navzájem nevidí. I když zedník není vždy hlavou stavby, stále mu zbývají ruce. Co však zmůže stěna? Stavba v galerii Olga se pokusí oba aktéry víc sblížit: nechá zedníka rozvinout stěnu tak, aby mohla bez dalšího držení vykročit, a přitom nespadla. Pro oba bude v sázce jejich vlastní stabilita a zároveň příležitost vypovědět, čím jejich úloha strádá.
První fázi stavby završí ve středu 25. 6. vernisáž – kontrolní den, během kterého proběhne setkání v kostře stěny a nad konstrukčním dobrodružstvím, jež ukáže pozici stavitele a stavěné stěny nejen v procesu, ale také s odstupem. Ve druhé fázi pak bude možné omítnutou stěnu konfrontovat se samomluvou stěny i zedníka.

Třetí výstava cyklu Dr.umění pro rok 2025 v galerii Olga navazuje na témata předešlých ročníků zájmem o podmínky, v nichž umění vzniká, i definicí umění jako možného nástroje překonávání hlubokých společenských krizí.

STAVEBNÍ DENÍK

V pondělí jsem začal rozebírat makety stěn pro Jilskou. Vydržely v dílně skoro rok, protože jsem tam od srpna nic nepodnikal. Teď je místnost zavalená materiálem z podzimní výstavy (pytle s hlínou, bambus, spojovací materiál) a další, ten z maket, přibude. Zároveň se obvodové zdi zaplnily testy z ještě starších akcí, takže je akorát čas na to, nánosy roztřídit a odklidit. Podobně to mám i se stavebními deníky a anotacemi k realizacím za posledních pár let. Uspořádání je na spadnutí stejně jako jaro v rozpuku. Zrovna začíná kvést kdejaké křoví a já dávám pro konkurz na AVU dohromady poznámky k mojí představě o fungování v dílně: nakolik je pro inspiraci nezbytná dávka bordelu a kdy zahlcení znechucuje a brání soustředění i nové práci.

V pondělí tedy shodím první menší příčku a vyklepu hliněnou maltu z bambusové rohože. Ve středu rozeberu druhou, ze které je víc odpadu, protože je zaklopená sololitem, a také víc práce s proséváním malty. Zrecykluju, co se dá, ale na úklid prachu a vytahování šroubů z latí dojde v pátek. To už mám v zápisníku několik skic toho prvního, co mě napadlo, že bych v galerii Olga mohl udělat: rozvinuté příčky na půdorysu elipsy. Mám pocit, že bych měl výstavu ukázat nějak zevnitř, v procesu, a k tomu propojenou se samomluvou, která mi během práce zní v hlavě. Jenže jak zařídit, aby stěna promluvila? Termín výstavy je od června do září, přičemž otevřeno bude jen občas. Dovnitř však bude z ulice vidět velkou výlohou a s tímto pohledem lze počítat. Jenže do galerie Olga vede zatím dlouhá cesta. Před novým zaplňováním si musím nejdřív utřídit místo v dílně i v hlavě. Pak zbastlit model, atp.

Mezitím mi vázne stavba na Výtoni, protože čekám na materiál. Výhoda pro Olgu, přesto se k práci na výstavě nedostávám snadno. Jednou mě zdrží objednávky, jindy podklady pro konkurz. Ze všeho nejradši bych v dílně do zblbnutí vytíral zaprášenou podlahu. K přípravě modelu se dokopu, až když se mi zdá, že si kolem nic nepřekáží. Nejdřív převádím míry a řežu z kartonu dílky. Aby různých vzruchů nebylo málo, volá mi Martin H. z Liberecké architektury (před půlrokem jsme se potkali v Jilské) a zve mě na květnový workshop do Slavonic, který kdysi ponoukal Rezek, a kde si architekti osahávají tradiční řemeslo. Lákavé udělat průmět mezi obory, vždyť Protoarchitektura vznikla právě v Liberci. Sejdeme se za týden a vyzvím víc. Teď především dodělat model.

Skicuju hlavně v tramvaji a kresby se mi ustálily u návrhu zavinuté příčky. Těžko přijít s něčím jiným. Monotónně opakuju půdorys voluty a štve mě čtvercová dispozice galerie, protože se všechny návrhy točí kolem kruhu. Čas na to, porovnat představy s modelem. Dynamiku by procházení měla dát stoupající výška příčky a průnik světla, jenže to zakreslit neumím. Co by se mělo během procházení stát? Výlohou anebo vnitřním vchodem vidím místnost, která je vyplněna stavbou – samostojnou příčkou. Vstoupím do ní a sleduju stáčející se stěnu. Jak jdu, ubývá světlo, průchod je těsný a do stropu vysoko. V takové ulitě by se chtělo říct, že mě obklopily stěny. Přitom jde pořád o tutéž příčku, jen má dvě strany: vypouklou, která míří ke zdem galerie a vydutou, která se odvrací a navádí mě dovnitř spletence. Jeden proud, dva břehy. Proti sobě eroze s nánosy a uvnitř stojatá tůň.

Myslím na Olgu, jen události posledního měsíce mi nedovolily na instalaci pokračovat. Dokončoval jsem stavbu na Výtoni, následoval slíbený workshop hliněných omítek ve Slavonicích, pak hned spárovat do Třeboce a chvíli poté ještě okopat fasádu v Činěvsi. Mezitím vleklá příprava ke konkurzu na AVU. Nebyl čas ani na Olgu, ani na samomluvu. Nanejvýš jsem v tramvaji pročítal a upravoval poslední stavební deníky.

Včera konečně konkurz, dnes dílna. Hned bych něco stavěl nebo omatlával, ale intuice mě zadrží a místo toho kreslím na stěnu spirály. Ve stejném měřítku pak pod tím, na podlaze, zkouším stočeným kabelem půdorys příčky. Jediné čeho se můžu v plánování chytit, je limitní šířka průchodu mezi stěnami. Hádám, že v prostoru užším než půl metru bych do čtyř metrů ke stropu nevylezl. V měřítku si ze zbytků bambusu zbastlím i model štaflí a lezu s ním v půdorysu sem tam s důvěrou, že mi popolézání ukáže, jak by mělo zavinutí příčky vypadat. Najevo vyjdou zas jen limity: stavět tak, aby se stavitel do stavby ještě vešel.

Každou chvíli prší a mě z předtuchy instalace najíždí stres. Jsem roztržitý a ráno mám problém napsat jediný mail. Zdrží mě to natolik, že do dílny nevyjedu. Pořádně nevím, co dělám. Po obědě se rozkoukám, vylezu ven a nasbírám tašku bezových květů. Odpoledne telefonuju s Ditou, kdy jí přiblížím plán postavit zavinutou příčku, nechat promluvit stěnu a dát hlas staviteli. Navrhuju název Samostojná a také nápad pojmout vernisáž jako kontrolní den: setkání na stavbě uvnitř kostry stěny, kde by zároveň mohl proběhnout i průzkum mojí dizertace. Dita souhlasí; už abych začal psát anotaci.

V dílně toho s modelem víc nevymyslím, takže si nakreslím půdorys vnitřního zavinutí, dám dohromady latě a začnu stavět kostru stěny. Nejradši bych k sobě vzpříčené stojny žádnými špriclemi nevázal a zkusil je spojit pouze bambusem nebo sololitem. Jenže kdoví, co se stane, až vzpříčené stojny, které zatím stěnu kotví, podříznu. Nebude ohnuté bambusové nebo sololitové pobití napínat stěnu tak, že se zbortí? Obavu z pnutí poměřuju s představou nechat stěnu, aby stála sama, ale nepoložila se.

Týden do instalace, neklidně odečítám dny. V dílně čeká konstrukce, jen ji začít pobíjet bambusovými rohožemi. Dnes však stojny pouze vodorovně svážu jednotlivými stébly a zároveň tím nahustím rastr, aby při rozvíjení rohože nepropadaly. Ráno mi přišla nová pilka a celé dopoledne místo pobíjení řežu z odpadního dříví klínky. Pilka řeže směrem ke mně, takže chci ještě před akcí dostat do ruky opačný záběr.

Počítám každou hodinu. S pobíjením starými rohožemi je dost práce: vytahat spony, napojit zlámaná stébla, atd. Za den zvládnu jen půlku konstrukce.

Hlavu mi zatemňuje kocovina. Dokončím pobití rohožemi a na zítřek zbude vnitřní strana. Tu však chci hladkou a rovnější, proto počítám se zaklopením sololitem. Skicu bych měl i zomítat, jenže není čas a je mi i líto materiálu. Jak se stěna udrží a to, jak bude omítka pracovat nebo praskat, bude dobrodružství, které ohledám až v Olze.

Zítra odjíždím na fasádu do Činěvsi, dnes je tudíž poslední možnost něco si před instalací vyzkoušet. Zbrkle kvůli pozvánce předělávám a fotím model, místo sololitového záklopu zbrkle pobíjím vnitřní stranu příčky bambusovými stébly. Chci ušetřit čas i materiál. Pak zbrkle podříznu půlku stojen a moje překvapení střídá vztek z toho, jak je stěna vachrlatá. Těkám a utěšuju se tím, že jde o experiment. Napříště musím podříznutí rozfázovat a hlavně odhadnout, jak se stěna zachová, když bude pobitá sololitem a zatížená hlínou. Nemám to zažité a neumím to spočítat. Dávám všanc stabilitu a vzpomínám na pověst o stavbě klenby na Karlově, kdy zedníci nevěřili, že se klenba udrží, odmítli zbourat lešení, takže ho musel stavitel zapálit. Skrz kouř nebylo vidět a jako hořící lešení padalo, přestal klenbě věřit i on a běžel se utopit do Vltavy. Jenže klenba vydržela a přežila stavitele i zedníky.

Pondělí 16. 6.
Ráno připravuju na Zbraslavi věci k odvozu a dopoledne vyrážíme s Ditou do Olgy. Cestou koupíme bambus a objednáme hranoly, které naštěstí dovezou hned odpoledne. Jakmile si v galerii upřesníme organizační detaily, jdu kreslit půdorys Samostojné: vyměřím limity pro průchody mezi příčkou a obvodovými stěnami, potom mezi nimi načrtnu kabelem spirálu příčky a obtáhnu ji křídou. Předtím se stihnu říznout o střep ze zbytku předchozí instalace.

Úterý 17. 6.
Nejdřív ke šroubům dokoupím matky, pak musím do půdorysu rozměřit a zakreslit pozice pro stojny. Před polednem mi Víťa přiveze pokosku a než mi přijde pomoct Lucie, se kterou stavíme první stojny, prodlužuju ze zbytků hranolů štafle, protože z těch svých ke stropu nedosáhnu. Kvůli krátkým štaflím jsem sotva dospal a nad ránem už bych málem z polosna kupoval delší. Úzkost z toho, že možná stěnu nezvládnu obejmout.

Středa 18. 6.
Dopoledne opět měřit a zakreslovat pozice stojen, zároveň formátovat latě a zatloukat regulační šrouby. Hodně úkonů najednou, ale jakmile chytnu rytmus, dostaví se i klid: neřeším, co má kde být, jedu popořadě. Odpoledne s Lucií vzpříčíme další porci stojen, posledních pár zbude na pátek. Zhusta postavené stojny dodaly kostře rozměr prolézačky.

Čtvrtek 19. 6.
Roztahaný den: než se zorientuju, jak mezi stojnami měřit a řezat špricle, už abych jel na doktorandskou schůzku na AVU. Vrátím se odpoledne. Odměřování úhlů mi nejdřív přišlo tak složité, že jsem je raději řezal ručně. V podvečer jsem se probral, začal měřit trojúhelníkem, nastavil pokosku, a konečně to začalo odsýpat. V Olze je jako ve skleníku; pach pilin se mísí s potem.

Pátek 20. 6.
Ráno s Lucií postavíme posledních pár stojen a pak celý den řežu a montuju špricle. Přijde i na horní, svažující se hranu stěny, proto třeba nastavit úhel řezu v obou směrech. Nemám pro podobné spoje představivost a počítání mě zmatlá natolik, že sotva v hlavě donesu k pokosce míry, které jsem naměřil před pár vteřinami.

Neděle 22. 6.
Kolem oběda přijdeme na pár hodin s Deni. Aby nebyl hluk, řežu další špricle ručně, zatímco D. přenáší značky pro kontra-rošt z bambusových stébel. Vyzvedne nás Kohout, který také dělá ve stavebnictví (střechy apod.) a těžko mu – stejně jako lecjakému jinému řemeslníkovi – povídat o stěnách, když z nich nejsou hned domy, anebo o práci, co se neproměňuje v peníze. Na druhou stranu lecjaký řemeslník vezme prostě pilu a uřízne dřevo. Nestará se o to, aby chvíli myslel jako pila a chvíli jako dřevo. Sledováním monologů stěny a stavitele o tuhle přímost přicházím.

Pondělí 23. 6.
Dodělávám špricle, po poledni návštěva Tomáše V. a navečer mi zase pomůže Deni. Tentokrát připraví stébla a zbrousí zasádrované díry po minulé výstavě. Roste ve mně nervozita z nadcházejícího kontrolního dne: co by se při něm mělo odehrát? Jsem zvyklý zvát k hotovým věcem a najednou mám ukazovat kosti, svaly nastínit, kůži jen zmínit a vykročení celého těla stěny nechat představivosti druhých. Kam mě dovede sdílení neznámého? Dlužno dodat, že nic z kostry nebude později vidět. Jisté je, že kontrolní den nebude ani přehlídkou truhlářské práce, ani nějaké výroby.

Úterý 24. 6.
Co nejdřív vyfotit kostru, protože ji chceme použít pro tiskovinu a podklady je třeba poslat do odpoledne. Jenže to bych musel mít dokončené špricle a znovu natřený kabel, který navíc zbývá ke stropu přichytit! Dostanu stíhu, lítám po galerii a k přibíjení kontra-roštu se dostanu až po obědě. Spousta včera připravených stébel se láme, takže musím použít jiné. Rozbalím kvůli tomu další roli. Úder za úderem sponkovačky mě utvrzuje v pochybách, jestli tuhle stavbu zvládnu dodělat. Omítání si vůbec nedovedu představit.

Středa 25. 6.
Dopoledne dodělám kontra-rošt, potom uklízím. Navečer máme kontrolní den. Je vedro, dusno a než začneme, oblohu zahalí kouř, protože někde za rohem hoří. Sejde se nás akorát tolik, abychom se v kostře stavby rozestoupili, a přitom povídám, co všechno se ještě má v Olze odehrát. Vlastně jde o slib: kdybych ostatním svůj záměr neřekl, nejradši už bych na kostru nesáhl. Ne že by mi ornament konstrukce stačil, je to jen jedna ze stavebních fází, ale představa těch dalších mě zmáhá. Naštěstí pro stěnu se zdá, že druhé zajímá, jak věc dopadne.

Pondělí 14. 7.
Po delší pauze vynucené jinou zedničinou se vracím ke kostře, abych začal s pobíjením bambusovými rohožemi. Postup je jasný, nad ničím nemusím dumat a rohože rozvíjím od středu spirály směrem ven. Odpoledne jdeme s Ditou do rozhlasu, kde v pořadu Terezy L. rozprávíme spolu s Dagmar M. na téma zeď.

Úterý 15. 7.
Až po obědě tlakuju kompresor a pokračuju v pobíjení. Odpoledne mi na chvíli pomůže Deni. Prosím, aby utahovala v pobitých rohožích vodící dráty, jenže jí chybí trpělivost a brblá něco o práci pro práci. Nedivím se, živě si pamatuju na podobnou piplačku v Jilské. Radši nevzpomínat. Když se před koncem Deni zeptám, jestli už má svůj úsek hotový, odpoví, že mě nechápe, protože neví, kde by měl začínat a končit.

Středa 16. 7.
Ráno jedeme s Adamem na Zbraslav a do Hornbachu pro jemnou hlínu, sololit, atd. Potom dál pobíjím rohoží kostru. S dalším navezeným materiálem na mě dolehne rozměr celé stavby, který jsem se doteď snažil ignorovat. Třeba tím, že nemám zakreslený plánek, nebo přesně spočítané plochy. Nepočítám ani odpracované hodiny a stavbu řeším krok sum krok – jakoby měla otevřený konec. Pravý opak běžné zakázky, kde je přede mnou jasný rozpočet. Potěší mě telefon do cihelny ve Štěrboholech: jíl na hrubé omítky bude.

Čtvrtek 17. 7.
Na dnešek zbyla k dokončení pobití jen trocha, a přesto je hotová až odpoledne. Pak začnu se sololitovým záklopem, a protože rozmístění stojen nevychází na šířku desky, musím vymýšlet, jak je řezat, aby bylo co nejmíň odpadu. Stojny se mi díky nepravidelnému zakřivení stěny rozutekly. Večer mě před odchodem překvapí milá návštěva, úplná delegace spřátelených architektů.

Pátek 18. 7.
V noci se vzbudím celý dolámaný a padnou na mě chmury, že se hned tak do kupy nedám. Samostojná mě přesáhla a v duchu probírám absurdní pozadí této akce: čeho mám nazbyt, že musím vyplýtvat tolik energie? Temné úvahy však ničemu nepomůžou, ráno jedu stejně do Olgy. Unaveně zaklopím zbylou vnitřní stranu a stěna dostane další rozměr: už se neproplétám konstrukcí, ani nezírám skrz plot, ale konečně čelím stáčející se příčce.

Pondělí 21. 7.
Ztuhlá záda přes víkend nepovolila, spíš naopak. V Olze jsem jen dopoledne a stačí mi to. Opatrně stěrkuju vnitřní, sololitovou část příčky lepidlem (podkladní vrstva pod hlínu) a organizuju pomoc na další dny. Stavbu čekají nejobjemnější přesuny materiálů, což sám rozhodně nezastanu. Přes veškerou únavu a obavy však převažuje zvědavost, jak se rostoucí stěna vyvine.

Úterý 22. 7.
Večer čtu: “Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. Pohotovější buď k slyšení, než k přinášení obětí.” Pátrám, co z toho plyne pro Samostojnou – moje záda mají dost, stěna se kroutí, a smysl práce oběťmi vyhandlovat nechci. Ráno jedeme s Ditou do Štěrbohol pro jíl z cihelny v ulici s příznačným jménem Nedokončená. Za stovku napytluju asi 350kg šedivé cihlářské hlíny z hromady pod rezavějícím dopravníkem. Zbytek dne stěrkuju vnitřní stranu lepidlem s perlinkou.

Středa 23. 7.
Abych se během dne nezdržoval s dalším mícháním, rozdělám si rovnou celý kalfas jemné hliněné omítky od Picasu. Přijde na vnitřní stranu stěny. Tu vnější chci po hrubém omítání natáhnout také jemnou od Picasu, ale světlou. Včera jsem ji poptával a mile mě překvapí, když ji od výrobce dostanu darem, jen za cenu dopravy. Na jednu stranu vzpruha, že podobným experimentům někdo důvěřuje, na druhou stranu odpovědnost udělat věc co nejlíp. A přesně to mi dnes nejde: natahuju jemnou uvnitř příčky a tahy se nespojují. Rozhodl jsem se vůbec, v jaké kvalitě má tento povrch být? Stereotypně se snažím stěnu maximálně zahladit, ztratím tím čas, a proto není povrch jednolitý. Až po obědě začnu tušit, jak na to. Ani se nechci na dnešní práci koukat, nemohl bych se od ní odtrhnout. Lepší zhasnout, než se donekonečna vracet k nedostatkům.

Čtvrtek 24. 7.
Ráno dorazí písek a řidič nacouvá s kontejnerem nad schody z ulice, aby ten kubík shodil přímo před Olgu. Se závozem jsem se nervoval zbytečně, manipulace nemohla být elegantnější. Dopoledne mi přijde na pomoc Karel, se kterým doděláme zbylý díl jemné omítky na vnitřní straně. Ve dvou to naštěstí jde daleko lépe než včera, přestože Karel podobnou práci nikdy nedělal. Já natahuju, a když materiál zavadne, Karel omítku utahuje a spoje zahlazuje japonskými hladítky. Snad díky spolupráci, anebo velké ploše, se s perfektní kvalitou povrchu netrápím – hlavní je jednolitost.

Pátek 25. 7.
Opět spolupráce, dnes vnější stranu omítá jádrovou maltou úplná sestava Ruinu: Jan míchá, Ondřej nosí a maltu nahrubo natahuje na bambusovou rohož, zatímco já nataženou plochu rovnám a vmačkávám do ní perlinku. Jedeme směrem od vchodu a zvládneme půlku stěny. Po prvních metrech mám strach, protože malta po rohoži sjíždí. Jakmile však Jan přidá víc jílu a namíchá ji hustší, mastná hmota drží a scelena perlinkou pruží jako pokožka podložená silnou vrstvou škáry.

Sobota 26. 7.
Dnes brigáda Ruinu zomítá poslední díl. Zbude asi čtvrtina písku, který kluci napytlují a já, sotva mě upokojí hotová omítka, už si lámu hlavu s jeho odvozem. Na této stavbě mě pálí, co nemám přímo v rukou, nýbrž co je vedle, na dosah.

Neděle 27. 7.
Nejradši bych si udělal volno, jenže mě vysychající malta nenechá v klidu. Vypařená voda musí z galerie pryč, proto jedu do Olgy především vyvětrat. Pak dál oblézám včera zomítané stěny oblým hladítkem (nahozená omítka se scukne sama, ale tu nataženou je třeba stlačit) a prořezávám u paty stěny spáru – jestli se bude stěna moc hýbat, tak ať spodek po celé délce neopadá.

Pondělí 28. 7.
Volnější den, kdy kromě větrání uříznu polovinu stojen, které přečuhují nad svažující se stěnu. Druhou půlku jenom naříznu a nechám být, dokud na vnější straně neudělám finální štukovou vrstvu. Stabilitu stěny pořád těžko odhadnout a otřesy z natahování můžou omítku potrhat.

Úterý 29. 7.
Poslední závoz materiálu, a sice jemné světlé omítky od Picasu. Od teď by se měl materiál už jen odvážet. Kromě úklidu písku nemám nic dalšího na práci, ale nedá mi to, vytáhnu síto a kátruju zbylý šedý jíl. Vypadá, jako prach smetený z cesty, a k vyhlazování mě dráždí víc, než zemitá antuka. Po pár hodinách kátrování však cítím každý sval. Něco na mě leze.

Středa 30. 7.
V noci mám teplotu, takže pro dnešek zůstanu doma. Stěna stojí.

Čtvrtek 31. 7.
Brigáda s Janem, čeká nás finální jemná omítka vnější strany stěny. Zase začneme od tmavého středu spirály a zase mi trvá, než přijdu na postup, jak tahy napojovat a jak vrstvu kloudně zahladit. S přibývajícím světlem mi to dojde: větší kus natažené plochy zvlhčím rozprašovačem, oživenou omítku pak vykletuju nerezovým hladítkem a na Jana zbudou opravy, které obstará menšími japonskými hladítky. Výsledek je hladší než sousední vnitřní strana, a s rozdílnou kvalitou ve mně roste chuť přestat už konečně strany navzájem rozlišovat. Pro dnešek to zabalíme v půlce stěny.

Pátek 1. 8.
Včerejším postupem s Janem zomítáme, co zbývá – tedy až na malou část u vstupu do spirály, kterou si nechám na pondělí. Uleví se mi, protože je tělo stěny po kupě, a taky protože jsem přestál středeční únavu a nezalehl. Zato záda si budou Samostojnou pamatovat ještě dlouho.

Pondělí 4. 8.
Jakmile dotáhnu poslední kousek omítky, jdu odříznout přečnívající vzpříčené stojny. S každou uvolněnou stojnou sebou stěna trhne, jako kdyby udělala úkrok nebo přešla do kontrapostu. Ale trhliny se zatím neobjeví. Jinak její stabilitu nepokouším, žádné přetlačování ani osahávání. Po odříznutí ji nechám být, i úklid nechám na zítra.

Úterý 5. 8.
Vytřu, po omítání přebílím pár zašpiněných fleků a sklidím, co se dá. Věc už nabyla formát výstavy: bez dalších vzruchů lze pozorovat, jak stěna stojí a jak se rozvinula. Váhám, nakolik je sama výmluvná a nakolik budou platné další hlasy, ať už tištěný deník anebo vyřčená promluva příčky. Tu navíc nemám ještě napsanou. Zítra na dva týdny odjíždím, čili až hlasy dokončím, budou na výstavě přítomné posledních pár dní před bouráním. Hranice mezi stavbou, výstavou a bouráním se mi o poznání smrskla.